2 kapitola - Anděl na zemi

30. ledna 2010 v 17:55 | Arisu-sama



O deset let později:

Právě se nacházíme na hřbitově na kraji jednoho města.Je tam klid přesně jako to na hřbitově bývá. Bylo tam prázdno.I když...vlastně ne nebylo.U jednoho hrobu stál asi osumnáctiletý mladík s modrými vlasy.Stál u náhrobku kde byl vytesaný anděl.V ruce držel bělostnou lilii.Pak si klekl a květinu položil na hrob.Po tváři mu sjela osamocená slza.
" Mami,Tati chybíte mi." Zašeptal tiše.Pak se zvedl.Zaklonil hlavu a zadíval se na nebe.Jen si povzdechl.
" Věřím ti mami...veřím že existují."Řekl pak a zadíval se na náhrobek.Pak se otočil a vydal se ven.
Už to bylo tři roky co jeho rodiče zemřeli při autonehodě.Tehdy mu bylo patnáct.Žil tři roky u babičky ale teď se přestěhoval do vlastního domu.Peněz měl dost a po rodičích taky zdědil hodně takže byl schopný platit ho sám.Byl to útulný malý dům skoro na kraji města.Hrozně se mu líbyl a i když si chtěl původně koupit jen byt někde v paneláku neodolal a prostě ten dům koupil.Měl šest místností,dřevěnou verandu a zahradu, kde rozstla sakura.Studoval uměleckou školu.Hrozně rád totiž kreslil a také mu to šlo.Nic jiného by asi dělat nechtěl.
Když mu zemřeli rodie podepsalo se to i na jeho kresbách.Byli tmavé a smutné ale jak pomalu bolest přestávala tak se znovu stávalu veselejšími. Obrazů měl mnoho, ale ze všeho nejradší kreslil anděli.Dokonce nakreslil i svou matku jako anděla. Obraz byl ve světlích barvách.Matka na sobě měla krásné bílé šaty.Modré vlasy jí jakoby lehce povlávalu a ze zad vystupovala krásná křídla.Tehdy když jí ho ukazoval tvářila se tak smutně ale zárověň šťastně.Vůbec to nechápal.Když se jí zeptal žekla že to nic není a pochválila ho za krásnou kresbu.Týden na to zemřela s otcem při autonehodě.Tehdy hodně plakal ale teď už to není tak strašné.
S těmihle myšlenkami na mynulost došel do svého bytu.Tam si v kuchyni udělal horká čaj.Byl podzim a to znamenalo jeho neoblíbenější období.Proto když si vzal hrnek s čajem došel na verandu.Tam si sedl do houpacího křesla, které si pořídil a koukal se na nebe.Miloval to.Jen tak sedět,popíjet čaj a odpočívat. Když se začalo stmívat tak vstal.Vešel zpět do domu.Pak odešel rovnou do kuchyně kde si udělal večeři. Už chtěl jít do ložnice když zazvonil telefon.Došel tedy k němu a zvedl ho.
" Tady Misuke." Ohlásil se do telefonu.
" Ahoj Misu." Řekl do telefonu dívčí hlas zdrobnělinu jeho jména." Tady je Akemi.Doufám že ten zítřek platí?" Vybalila na něj hned.
" Ahoj a neříkej mi Misu...víš dobře jak to nesnáším." Vynadal jí Misuke, ale v telefonu se ozval jen smích.
" Tak co ten zítřek?" Zeptala se po chvíli ticha.
" Jo zítřek platí.Přece bych ti neudělal to že bych to zrušil." Řekl vesele.
" Díky si skvělej kamarád.Tak teda v pět před kinek jo?" Ptala se ho dívka.Misuke se zase usmál.
" Jasně že jo...neboj budu tam." Ujistil jí.
" Skvěle.Tak zatím ahoj a zítra." Řekla a než se stačil Misuke rozloučit zavěsila.Zakroutil hlavou a položil sluchátko.Pak se konečně dostal do své milované postele.Byla velká tak, že by se tam pohodlně vyspali dva.Spokojeně se zachumlal do peřiny a zavřel oči.Za pár minut už klidně spal.

Místo zvané nebe chvíli před východem slunce:

Darios stál u brány, kterou se měl dostat do lidského světa.Bylo to deset let co de pilně učil aby mohl tam.K lidem a chráni je před démony.Celkem se těšil ale zárověň se mu nechtělo opouštět nebe. Jeho přemýšlení vyrušil až hlas učitele.
" Dariosi pravidla znáš a vše o lidském světě víš taky.Dávej na sebe pozor.Budeš bydlet v tomto městě." Ukázal mu obrázek města a černovlasý anděl se zarazil.
" Pane není to...to je to město....kde byla ta žena že?Ta co ztratila křídla." Podíval se na něj.
" Ano je to to město, ale to teď není důležité.Všechno potřebné je tady a zbytek už víš.V bytě ve kterém budeš bydlet máš už přichystané vše co budeš potřebovat.Proto ti jen přeji šťastnou cestu a buť opatrný." Pousmál se na něj učitel.Darios mu také věnoval úsměv.Pak se těžká brána otevřela. Darios na ní chvíli hleděl, ale na konec se vidal k ní.Když překročil její práh začlo se kolem něj tvočit světlo které ho pomalu pohlcovalo. Naposledy se otočil na svého učitele a pak zmizel.Tedy on nezmizel jen se obevil jidne.Přejsněji v lidském světě, ve svém novém bytě.Byl to útulný malí byt, který byl osvětlen slunečním světlem. Právě totiž vycházelo slunce. Darios si stoupl k oknu aby se mohl dívat. Jeho černé oči sledovali tu nádheru.
Křídla která měl ještě v nebi tu už nebyla.Vypadal jako obyčejný pětadvacetiletý člověk. Mimochodem velmi krásný člověk. Ještě nějakou dobu stál takto u okna a díval se jak vychází slunce.Pak se ale rohodl že je čas prozkoumat byt. Nebyl to ale úplně obyčejný byt. Tohle byl jeden z těch co zabírají jedno celé patro a výtah jsou vlastně dveře do bytu. Prolezl každý kout. Nejřív kuchyň. Pak velký obývák,jídelnu,koupelnu a hlavně ložnici. Vévodila jí velká postel se světle zeleným povlečením. Usmál se a i když už vypadal na rozumného mladého muže rozběhl se a do postele skočil. Rozesmál se a jen tak koukal na stop. Hned si všiml jedné důležité věci a to že je strop obohacený o zrcadlo. Chvíli se na sebe díval. Pak vyskočil z postele. Podíval se do velké dřevěné skříně.Měl tam oblečení, které se přesně hodilo k téhle době. Navíc se mu opravdu líbylo. Natáhl se pro černé kalhoty, k tomu si vzal modré tričk a černou bundu. Čekala ho první cesta městem a taky možná první boj s démony. Popadl klíčky od bytu a za chvíli už za ním klapli dveře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama